nedělní minutka poezyje

No to já se ale nechci zamilovat sakra.

24. prosince 2013 v 0:06 | Réza

úplně bez uměleckého citu, jsem nanejvýš pomatená

přísahala jsem si
že jsi
nedůvěryhodný záletník
a máš vrásky
a nosíš divný svetry
a zbytečně utrácíš za jídlo
a snad všechno jiný než to
že projdem starý i nový město
a tajně v noci zlatou uličku
a budem pít kafe z perníčků
a s moc suchym vínem koukat na lidi na malinkatý lodičce jak kouřej

SAKRA CHLAPE!!

proč jsme si tolik povídali
proč jsi mě vzal domů a pořád mluvil sakra co na tobě kdo vidí

a hlavně
proč tě mám den před vánoci plnou hlavu

Chtěl jsi báseň.

7. dubna 2013 v 9:30 | Réza
A dostal jsi ji smskou, jak poetické, des Grieux.
Kdybys jen věděl, jak je má láska povznášející a zároveň spalující. Jak málo dokáží slova říci. Jak neuchopitelné jsou všechny mé city. A jaké štěstí to je, že ze mne piješ.

V černých nocích někdy procitnu,
mé myšlenky křičí tvoje jméno.
Zemdlelý strop se změní v nedohledno,
ve fantaskní víření beze snů.

Pro strach a hrdost se tě stejně nikdy nezeptám,
jestli je to láska.

Za klidnou tváří toužím po odpovědi
na věty, co zoufale mne nutí
ronit perly, tiše, bez pohnutí.
A vše, co chci říci jen němé Múzy vědí.

Vždyť nechci nic, než jednu pravdivou hubičku
od rytíře des Grieux.

Jazzdock

8. března 2013 v 16:25 | Réza
Napětí ve vzduchu
teplo a Martini
rozhlas má poruchu
my zatím nevinni.

Šaty a lodičky
slunce již na hraně
barové stoličky
rackové na laně.

Vzrušení z piana
dotěrné labutě
život až do rána
na parket vezmu tě.

Nad řekou chvíli
pochoduje den
rackové šílí
a polibek ukraden.

Všechna hrdost lidská.

23. února 2013 v 22:37 | Réza
Dovolila jsem si uvést vlastní citát. Na stránce psanci.cz mne ujistili, že to není donebevolající blbost a tak. Protože jsem se včera a dnes opět potrestala vlastní hrdostí a zabýčeností. A protože vím, kolik se jí dá ztratit, klidně až do mínusu. Díky, má hlouposti a zabejčenosti za inspiraci. Hrdě říkám, že se mi ten citát povedl. Ať si kdo chce, co chce říká. Člověk se musí umět sám pochválit, když to nikdo jiný neudělá, že.

"Hrdost lidská je nekonečnější než-li vesmír,
alespoň, pokud jde o lásku.
A je jedno, zda bude exponent kladný či záporný."

Tak já si to tedy vypiju sama.

22. února 2013 v 18:21 | Réza
Asi omylem jsem začala věřit člověku. (Mimochodem ohledně fotky... to oravdu dělám, plesové šaty, jazz, svařák a Rimbaud. Jo a mám obvázané ruce, nejsou zdravé.)
Volnost k rozechvění, odplývání nekonečné přítomnosti do
bezčasé věčnosti, omamný okamžik, jenž
jako by tu už někdy byl,
nevyjádřitelná ztracenost.
Stále stejně naivní víra v dobro.

Naivní tělo v záplavě tmy a tulipánů.

15. února 2013 v 16:02 | Réza
Pak o tom napíšu, teď pláču jako blbá kráva.
Jsem poslední, kdo by měl teď psát.
Nemůžu najít další destilát.
Ubrečené oči schovávám v peřině.
A ta pravda, blbost, že je ve víně.

Nahá troska, dík za optání.
Chtěla jsem jen lásku, milování.
Na staré stoličce,
čekala jsem na tebe mezi stojany a krabicemi
a tys přišel.
Viděls všechno.
Kromě toho, jak jsem spala na tvé mikině, když jsi šel zkontrolovat fotky
a snila sluníčkové sny.

Proč jsem si jen přála vyrůst?

10. února 2013 v 22:06 | Réza
Dvě prostopášné noci
smýt z duše slanou vodou.
Zemřít v jámě pro cit
s myslí drze holou.

Prosit o teplo lidskosti
v světě plném mloků.
Zhasínat lampy nectnosti
šepotem svých kroků.

Chodím na červenou a taky přes koleje.
Jdi se vycpat, já.

Zasněžený parapet a vůně dřeva.

1. února 2013 v 11:28 | Réza
A není to pravda?
Je brzo, svítá.
Za oknem padají malinkatá štěstí.
Dívám se na tebe, už pár minut nespím.
Srdce, co nehybně se zmítá.

Špičkou prstu smetu prach
z tvých předalekých snů
a do tvých papírových rtů
vrátím znovu ten dávný nach.

A ty začneš žít.

Hledíme na sebe stovky let,
co jako vteřina se zdají.
Jak bídníci, jež před smrtí se kají.
A já zívám a ty jakbysmet.

Pohnem se, svět zastřelí tu něžnou chvíli.
Pusu na čelo a pak
raději odejdu.
Ve vší úctě
zamilovaně čurám.

Má zatracená Bohéma

21. ledna 2013 v 17:41 | Réza
Experiment. Pravda dle předlohy od Arthura Rimbauda, Má Bohéma, v překladu od Svatopluka Kadlece.
Často chodívám, v děravých kapsách pěsti.
Můj život je už jenom ideál.
Kde pod vlastním stropem vlastní žal
zapíjím za nocí v tichém štěstí.
Jediná naděje praskla ve výloze
s láskami a krásou - já psala rýmy!
Hospodou svět v těch zvláštních dobách byl mi,
černé mraky na černé obloze.
A já probděla ty krásné noci září
ležíc na zemi a cítě smrt ve tváři.
Jak padlý sníh v podmořských hlubinách.
Když se srdcem bez těla, tak jako naposledy
jsem malovala vlasy skrze drobnohledy
a snívala o fantastických tmách.

O znovuobjeveném, chmelem provoněném doma.

17. ledna 2013 v 20:34 | Réza
Sedím ve vlaku, nebe svázané dráty. Slunce v obležení mraků překresluje hladinu jediné řeky, kterou jsem kdy miloval na neskutečno. Kráse a jedinečnosti sadů, vinic a chmelnic se nevyrovná žádná zámecká zahrada světa. V dáli se nenuceně připomíná silueta známé věže na vrcholu z vína. U břehu řeky, na kraji luhu leží několik malých srnek a stromy jsou plné hlasitého ptactva. Krajina, jež uchvátila prvního a nepustí ani posledního. Stoleté duby a mladičké břízy vévodí této dolině a jako vlečka provází vodu k oltáři. Toužím po krásných barvách neznámých světů a zatím ten můj kraj je krajem nejlíbeznějším. Tedy až na ty komíny.

Zažloutlý svět těžkých parfémů

9. ledna 2013 v 20:28 | Réza
A vzduchem se linul pach muškátů, suti a polévky.

Zaprášené ručičky umaštěných panenek
na hromadě polámaných snů,
něžné tváře poztrácených milenek,
umouněnost zašedlých výkřiků.
Přes úzký obdélníček nebe visí
dva roky přeschlé prádlo
a pach muškátů se mísí
s něčím, co bylo psí žrádlo.
Zastřený šum rozhlasu
nese tóny bezděčné idyly,
manžestráky do pasu
a okna, co se nemyly.
Udusané střepy dávnověku,
omítka je léta pryč
a afrikány bez povděku
korunují ten slavný kýč.

Jen z poloviny tak.

19. prosince 2012 v 20:12 | Réza


Mezi čtyřmi zdmi nezpochybnitelného oblouznění
poezií, kouřem a klavírem,
jsme v sobě
prapodivně popleteni.
Tvá
černá kůže voní po svařáku
a opíjí
tu mou.
Existujeme jen zde a
ty,
líbajíc mne na čelo
unášíš celý svět
někam
do převelikých dálek
nekonečna vesmíru.

Moje zlá skála.

17. prosince 2012 v 19:35 | Réza

Právě ta černá, zlá skála,
co naposled leží vedle mé hlavy,
právě ona tu vždy sama stála
zmáhána sprostými davy
nikoho.

Poskvrněna krví žlutých květin,
odmítnuta tisíci mrtvých těl,
rozdupána na miliony černých střepin,
zneuctěna prachem stoletých děl.

Studený kámen pěje skřeky krásné,
prohnilá srnka druhý hlas,
obtloustlým ženám tlejí vlasy mastné
a jako klavír zní mi zubní kaz.

V jezu utopená symfonie rtuti,
ztlučená skála vstává vkol
a pod svou černočernou sutí
zametá všechen lidský mor.

"Svět je krásný, to jen lidé jsou zlí!"
vykřikla jsem
ještě než mi černé kameny rozervaly tělo na kusy.








(Na fotce jsem já, kostlivec ve skříni :) )

Zastaralé lži za zrcadlem mimoreality.

12. prosince 2012 v 14:38 | Réza
Foto pampeliškové louky.
Nepolapitelná nicota okamžiků za skly,
temně rozsvícené nebe.
Úzkost časem opadla, slzy zaschly
a přece mi vše na světě připomíná tebe...

Jsem zastaralý typ člověka.
Miluji navždy.

Celkem burleskní divadýlko.

26. listopadu 2012 v 21:49 | Réza
Pan ježíš nám dal ve škole napsat jednoduchý příběh, nějakým určitým stylem. Je to jednoduché, muž v parku čeká na ženu, ona ho opustí a on následně nezřízeně chlastá.

Pozoruhodně tvarovaná pouliční žebírka.

23. listopadu 2012 v 23:34 | Réza

Nepřiměřeně fosforeskující balzám pro igelitové seance jemně popuzuje spolusedící k nemonitorovanému dlouhodobému strachu. Standardně se o takových věcích ani nemrkne, zvláště ne v pisoárových čtvercích, ale pozítřek si žádá neřádnou vibrační pomstu se svíčkami v otvorech k tomu neurčených. Že to není nesprávné? Podívej se na svoje střeva, Marku, a pak nám to neříkej. Všichni tu nejsme daleko od pseudorealit všedního dne prachsprosté mysli slepičí vegetariánské bible. A nezapomínejte na okatou nedospěle vrásčitou fenku pranedávného rodu rakytníku. Dlužím ti hrubé urážky za svoji omluvu, debile. Kdybychom vždy nevěděli polaritu nedokonalosti, stal by se kůň pouhým nástrojem pofidérních krabic na vánoční dluhy. Snažně vás prosím, za mě ne a za mého syna taky ne, běžte domů a už běžte domů. Žijícími lžícemi tě udusím za neživa, ty spratkoidní čumáčku. Ty lesku předevčerejší žabí společnosti. Díky tobě mám zase čich umřít. Divotvorná minulost pulzujících a krvácejících vředů pod svíčkou jen káže, jak se nutit, v nepřítomnosti okovů svíjejících se jako hadi, do eliminací protiduševních obzorů a nadhledů. Pro dobytí gumových mužů vše, řekl prezident a narodil se.

Foto: Young Luis Buñuel, 1917 Unknown Photographer (La Revolution Surrealiste)

Kosmonautovi, jemuž stejně patří většina mé modré "poezie".

14. listopadu 2012 v 17:51 | Réza
Jednou se odhodlám a Marie se může jít vycpat.
Jednou,
až se můj mozek utrhne ze řetězu
smyslu,
budu pít, dokud nepolezu
po čtyřech.
A až se vzchopím, a rozželím
světa,
půjdu za tebou a vše ti vysvětlím.
Takhle-

Ahoj, držko, co ti je?
/neodpovím/
...
/a pak nastane chvíle ticha/
Martine, pamatuješ si, kdy jsme se poprvé potkali?
Jo.
Když se mi v hlavě chlast a tráva míchaly?
Jo.
To je ono.
Co?
Ten den jsem se zabouchla do nejzajímavějšího kosmonauta na Zemi.
Aha, do koho?
Tys to nikdy nepoznal, to jsme byli dva roky němí?
No, možná...
Jak jsi mi říkal Puso, pamatuješ?
Protože to zní jako Johny od benzínky.
A já probulela tolik nocí.
Ale vždyť jsi pak chodila s Petrem...
Jo. Když jsem se vzdala nadějí (zjistila jsem cosi).
Co?
Marii. Do prdele.
/Ticho/
Pamatuješ, jak jsem ti pomáhala, abys jí zase měl?
V létě?
Jo. Já nevim. Jsem blbá.

"Milionkrát se modlit pro nic,
štěstí vdechovat přímo do plic."

Zpěv okrouhlých okenních rámů

14. listopadu 2012 v 17:45 | Réza
Sleduju všechny ty domy
ze zadního okýnka tramvaje
a slyším jejich načančanou secesi.
Jako ta pani, co slyší zpívat houby.
Jenomže já nejsem u vesmírných lidí
a do kostela chodím jen bezbožně přemýšlet.

/On tě život naučí, děvenko./

Navíc
ta pani
je celou dobu pan Hálek.

Láska až relativně do smrti

25. října 2012 v 21:19 | Réza
Přes hory a doly,
povídaly
rtěnkou rudou jako nejtemnější kout pekel
a falešnou jako zpěv dnešní doby,
uvozovkami až do naha.

Pod lupou ranního slunce
zejou všechny hory
a doly prázdnotou.
Polštáře mne obviňují
jen parfémem
zhyzděným nocí a kouřem z cigaret.

Aha.
Tak teda jo.

Proč nenosíš rovnou cylindr?

25. října 2012 v 16:15 | Réza
Že si přeju scénu jako z filmovýho plátna.
Bál, červený lodičky, dům křišťálových světel.
Na život předtím vzpomínka jen matná
a pak ať třeba padnu do televizních pekel.

Jsem prej marnivá a nevim, co chci.
Ale mě stačí prachsprostý jaro, Martine.
Zpívání kosa a vrabci.
A existence
lidí s klobouky.
 
 

Reklama