doin illogical

Doznání se k zatajování informací.

20. dubna 2013 v 21:53 | Réza
Není to tím, že bych neměla o čem psát. V mém životě se toho děje tolik důležitého, že si chci nechat všechno jen a jen pro sebe. Ne pro veřejnost. Ne pro mé budoucí já. Všechny ty zážitky jsou jen mé a muže. Nikoho jiného. A stejně slovy nelze popsat vše, co je mezi námi, co se děje a nad čím v těchto souvislostech přemýšlím. K této době nepotřebuji text, je to poprvé to nejopravdovější, co může být a pamatovat si to budu zaručeně. Nepotřebuji nic křičet do světa, stačí mi, když to vím já a když to ví on.

Mějte se sluníčkově
Réza

Odvykání asocialitě a nezájmu.

17. března 2013 v 17:46 | Réza
Přišlo mi to tak hrozně moc logický. A bolet to stejně začalo až pak. A co. Akorát jsem se cítila jako ještě větší kráva.

Ahoj, pane člověku...

10. března 2013 v 16:56 | Réza
Když jsem to všechno pochopila, sepsala jsem dopis. Dám ho k obrazu pro Martina. A děkuji bohu za sílu a vůli.

New love grows... New love grows on trees.

28. února 2013 v 14:14 | Réza
Příšerná hudba, kterou nemáme rádi
a stejně
jsme se celou noc výborně bavili a tančili.
A proč mi stále jsi tak moc blízko? Slušnost?
Pusa na tvář, druhá, třetí, panák.
Čtvrtá.
A v tom pohledu bylo něco jiného.

Proč Češi neznají Huysmanse? Uráží je. Haha.

22. února 2013 v 18:30 | Réza
Můj Bože! Můj Bože! Jak málo knih přece existuje, jež lze znova čísti, povzdechl si des Esseintes.

Mallarmé:
Ó zrcadlo!
v svém rámu, vodo ledná, nudou umrzlá,
jak častokrát a po hodiny, zoufalá
již sny a hledající rozpomínek svých,
jež jsou jak listí pod ledem tvým v prohlubních,
jsem zjevila se v tobě jak stín dálný v šeru.
Však hrůza! ve tvém přísném zřídle za večerů
jsem svého rozptýleného snu nahost zřela!

Miloval tyto verše, jako miloval díla tohoto básníka, jenž ve století všeobecného hlasovacího práva a v době ziskuchtivosti žil stranou literatury, chráněn před okolní hloupostí svým opovržením, libuje si, dalek světa, v překvapeních intelektu, ve vizích svého mozku, rafinuje myšlenky, již nádherné, roubuje jim byzantské jemnosti, udržuje je v dedukcích, lehce naznačených, jež sotva spojovala nepostřehnutelná nit. Tyto zapletené a umělkované myšlenky svazoval přiléhavým, samotářským a tajným jazykem, plným větných zkrácenin, eliptických obratů, odvážných trópů.

(citace z knihy Naruby)

Strašně moc divný pátek.

17. února 2013 v 20:12 | Réza
Teď píšu článek a ty (mé budoucí já či někdo náhodný) si ho čteš. Ještě, že jsem to neudělala hned. To by bylo keců.

Čumím jako puk.

10. února 2013 v 22:51 | Réza
Šok. Klepou se mi ruce. Pláču jakýmsi štěstím. Tají se mi dech a v hlavě mám jediný obraz. Nevím, jsem zkoprnělá, potřebuji to někomu říci a jsem v sedmém nebi. Právě mi psal Holub. Budu mu stát téměř nahá modelkou. Dostal téma obraz na ženském těle a vybral si pro to mě. Proč? Netuším. Uvidí mě skoro nahou, sakra já jsem naprosto v oblacích. Nečekám od toho nic převratného ale... vždyť tam budu stát bez oblečení a on bude skákat s foťákem kolem mě! Já prostě... nemůžu tomu uvěřit. To je sen.

Jako že jsem sřihorukej Edvard.

10. února 2013 v 21:23 | Réza
V pondělí jsem šla na chirurgii. Měla jsem si nechat tu ruku raději upadnout.

Co vlastně k životu?

1. února 2013 v 21:01 | Réza
Bývám celkem často nemocná, takže mne moc nepřekvapilo, že jsem i teď. Vždy najdu sama doma takový vnitřní klid. Bez lidí, kteří mne soudí, bez lidí, kteří se mi posmívají. Jen já a odpoledne maminka s manželem, někdy táta, babička. A můj mozek nejdřív dohání tu potřebu lidí šíleným přemýšlením, ale pak skončí detox a já jsem šťastná bez nich.

Já nevím, pět švestek.

30. prosince 2012 v 23:16 | Réza

Slunce v úplňku.

30. prosince 2012 v 22:58 | Réza
Tohle není žádná poezie, sakra.
Je mi na zvracení a do pláče.
Jsem jen zatracený
malý a
naivní jednadvacátý kolo u vozu.
Vždy se spálím a hořím rudě,
jasněji.
Vždy spadnu a belhám dál
za tebou.
Vždy skousnu ret při tom plavovlasém
jméně.
Vždy zareju své nehty do
bílé kůže. Jak stěna.
Vždy...
Ale víš ty co?
Mám strach.
Letošní zima je možná má poslední.

Um nad zlato, hipstři.

23. prosince 2012 v 13:54 | Réza
Tak. A teď jsem už ale opravdu misantrop.

Velmi ženská ozdoba mého mužství

15. listopadu 2012 v 19:09 | Réza
Po pokusu na konci září, kdy jsem se těšila, že cirkus bude a on nebyl jsem dnes přišla dříve ze školy a bylo to za minutu hotové. To je vrchol, dámy a pánové! Vůbec to nebolí, narozdíl od minule a vypadá to božsky! Fotka je z odpoledne hned po píchnutí, teď to již není červené, tak mne (ikdyž pochybuji, že to někdo čte) nekamenujte tím, jak je to špatně ošetřené. A taky mne neobtěžujte radami typu "bude se ti to zadrhávat do rukavic, svetru...".

A pak vám přeji hezký zbytek dne, ať nedostáváte od zlomyslného učitele češtiny 1-.
A buďte duhoví, ale ne zelení.
Réza

Kdo ještě nikdy neskákal padákem?

20. října 2012 v 22:40 | Réza
Děje se... všechno najednou. Jako vždy. Když se zastaví svět úplně, začnou se dít neskutečné věci.

Hele kotě, vo co ti jde?

17. srpna 2012 v 22:16 | Réza

Ale prosím, jak si přejete. Uvedu věci na pravou míru. Tak, jak to je. Nyní.

Poprvé v životě mě bolí srdce i fyzicky.

24. března 2012 v 23:54 | Réza
Příjemný večer, nebo ráno- to jestli jsem se opozdila se psaním.
Víte, už přes půl roku nemám chuť se nikomu svěřovat- s důležitými věcmi. Přestala jsem lidem říkat, co si myslím. Sem napíšu také zřídka, a to jen samé negativní věci. Bojím se, že když někomu řeknu něco o sobě, dozví se to lidé, které neznám. Pohádala jsem se s tátou, aby neříkal informace o mě každé své známosti. Na internetu je to jiné a taky to nikdo nečte. Nikdo neopravuje mé nespisovné výrazy.

Poznatky.

7. ledna 2012 v 0:15 | Réza
Přináším několik poznatků z dob nedávných či současných. Opakuji. Přináším několik poznatků z dob nedávných či současných. Je-li libo číst dále, jistě neprohloupíte. (kecám)

Requiem

13. října 2011 v 15:48 | Réza
Teď, když znám všechny tři pravdy, chtěla bych napsat jen jediné. Promiň tati.

Vyber si, všude samé krásky, všechny plné opravdové lásky.

5. září 2011 v 21:46 | Réza

Tak já vážně nevím...

Zažívám už měsíc a půl to nejkrásnější štěstí a přitom se mi boří úplně jiný svět. Zkurvený děvky sakra! Tahle.. tahle.... nevím. Ničí mi život od pěti let! Do háje. Slzy.

Dvojitá duha.

15. července 2011 v 22:16 | Réza


Víte co? Jsem šťastná. A může za to stará dřevotřísková deska, může za to ohnutý strom ve tvaru lavičky a může za to žlutý zapalovač s potiskem vodopádu.
 
 

Reklama