Odvykání asocialitě a nezájmu.

17. března 2013 v 17:46 | Réza |  doin illogical
Přišlo mi to tak hrozně moc logický. A bolet to stejně začalo až pak. A co. Akorát jsem se cítila jako ještě větší kráva.

Teorie madam

V úterý jsem byla pozvána na koncert. Matěj hrál s kapelou jeho táty v Atriu na Žižkově. Něco mezi klasikou, irským folkem, cikánskými lidovkami a tak. Moc dobré. A byla tam dot zajímavá výstava obrazů Petra Hejného. Zde. http://www.atriumzizkov.cz/vystavy.htm Musím říct, že jsem z ní byla poněkud zmatena. Působila na mě depresivně, ale hlavně mne nějakým způsobem šíleně zaváděla. Když jsme šli po koncertě na metro, třásla jsem se zimou, muž mi dal svůj kabát a přes mé protesty o nelidskosti šel jenom v košili. A nesl mne na rukou. Přece existují gentlemani. K dámě se bude každý vychovaný muž chovat gentlemanštěji. To je dle mého výborná teorie. Proto jich kolem mne přibývá, konečně se zase chovám jako madam, alespoň v únosných mezích. Jak se do lesa volá...
Ve středu se ve mě ale něco zlomilo. Byla jsem unavená. Všichni mě dle mého nenáviděli a taky jsem všem byla a obtíž. I Matějovi. Už ráno jsem si zaryla nehty do rukou, panikařila jsem ve vlaku. Všude kolem mě nacpaní lidé. Ve škole si mě nikdo moc nevšímal, takže jsem sama se svými pocity jen ležela a přemýšlela, proč jsem tak na nic. A před němčinou má hladina hormonů přetekla a já se NA VEŘEJNOSTI rozplakala. Tiše, vypadalo to, že spím. Jenže když učitel přišel, všiml si mne a nechal mě se projít. Lidi to viděli. Na chodbách. Všude. Pláč na veřejnosti, před nimi. Zavřela jsem se tedy na toalety a rozškrábala si ruce do krve. Nebolelo to. Úleva. Bylo pozdě, když za mnou muž přišel a uklidnil. Ono to je tak hodný člověčenstvo.

A že má u mě velký plus a přemýšlí za co.

Šla jsem ten den k psycholožce. Zvládla jsem všechno, co jsem měla, všechno černé bylo pryč. Jen ten den se zvrtnul. Ovšem tahle paní, to je ztělesněné dobro. Ona mne tak moc chápe. A chápe i naší snobskou školu, učila tam. A vůbec, její oblíbené citáty od Dógena a Jana Wericha o hlouposti. Povídaly jsme si i o jedné moc zajímavé větě z knihy Marx-Engels Spisy sv.20, tedy že "Násilí jsou porodní bolesti společnosti těhotné s dobou, jež čeká společnost novou." Nejsem marxista, ale v toto doufám a to hluboce. Nabídla mi kvůi těm rukám prášky, ale myslím, že teď je nepotřebuju. Překonám to. Šla jsem odtamtud s náladou tak moc dobrou, že jsem se nemohla nesmát.

Ve škole jsem pak odpovídala na zbytečně zvědavé otázky tím, co onen člověk navrhl. Ježci, kočky, alergie, kopřivy a vyrážka. V pátek už raději byly ruce zavázané, není to příjemné, lhát lidem do očí. Teď mám přes celé hřbety rukou veliké, rudo-žluté strupy, které se navíc z části zanítily. Supr. Vypadá to jako lupénka.

Mějte se jako v hrobě, ale trochu víc žlutě,
Réza

P.S.: Dnes, 18.3., jsem to rozškrábala ještě dvacetkrát tolik, stydím se a už to neudělám. Neubližuji tím sobě, ale Matějovi. To nemůžu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Creepy cake Creepy cake | Web | 18. března 2013 v 22:44 | Reagovat

přesně tohle dělám ve škole, kde nemůžu prostě vytáhnout žiletku nebo nůžky a začít se řezat před třídou. není to tak hrozně nápadný a celkem to jde... i když se tě pak ptají, co se ti to kurva stalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama