Místo mozku černá skála.

6. března 2013 v 21:15 | Réza |  fuckin
Je to TO. To něco, co se stále vtírá a občas je nad lidské síly se ubránit. A bojovat se má za to, na co člověk právě stačí, řekl Jan Palach.


Ale proč? Někdy ani snad není proč. Je zde mnohem víc "proč ne?". Ležet od rána do noci a dívat se do stropu. Neřešit jídlo, vzhled, zimu či teplo, denní dobu a lidi už vůbec ne. Moc líbivá představa. Jak lehké je sklouznout do stereotypu ničeho s ničím. Do přežívání. Do nekonečné smyčky. A co pak? Co s těma prázdnýma očima bez života? Alkohol? Možná.

Tenkrát toho bylo příliš. Byla jsem ještě více bledá než obyčejně a má osobnost se postupně rozkládala jako člověk pohřbený za živa. Noční počítání každé minuty. A ráno jsem se za to patřičně nenáviděla. Jedla jsem pouze z donucení chodila v tom, co mi prostě přišlo pod ruku. Mé obrazy zaplňovaly běsy ve fantastických tmách a odpoledne trávené pod stolem v koutě tvořilo podstatu většiny pracovních dní. Hudba, ze které kape tma, pokud vůbec nějaká byla. A jak je to složité pohnout se, co kdyby se něco jen pouhým centimetrem změnilo? Jak se dostat z podstolu? Jak ze skříně? Když ty dveře jsou jako z oceli a ten kout tak bezpečný. Za kabáty je krásně. Nemůžu jít a zachránit svět, nemůžu. Jsem slabá a oni by mne udupali v davu. Nikdo by si mě nevšiml, jen bych si tak zemřela.

Smrt. Nové, neokoukané téma! Nemusím dumat nad nesmyslností a podřadností pudových záležitostí. Přemýšlet o smrti, šířit v sobě strach z neznámého a z konce všeho. Že se svět nedozví, co jsem mu chtěla vzdělit. Napsala jsem tehdy velmi dlouhou závěť. Staly se strašné věci, nenáviděla jsem se. Rodina mne hledala a já mlčela jako hrob, kousajíce si ruce do krve. Zničila jsem své obrazy. I ty nejdůležitější. Před tátou jsem je v nepříčetnosti rozthrala v zubech na cáry. A ihned se za to nenáviděla. Bála jsem se vlastního otce jako by patřil k nesmířlivé maurjské armádě. Měla záchvaty paniky a třesu naprosto kdekoli a kdykoli. Všichni to viděli, všem jsem ubližovala. Už dávno jsem si zvykla na svírání u srdce, na bezesné noci a mdlo. Ale ubližování ostatním... nechtěla jsem to. Ale bylo pozdě.

A tam byl ten pocit. Ve mě. Okolo mě. Všude. TO neskutečně černé, zlé a chladné. Prolezlé červy a páchnoucí smrtí. Něco tak fantaskního a neuchopitelného, tak svírajícího. Pomalu jsem s tím srůstala v jedno. Halucinace. Strach z ústavu. Strach z léků. Strach ze světa a ze sebe sama. Z lidí i černých skal. Jen knihy zůstaly.
A přece se to vzdalo. Pomohla mi maminka, bratr, paní psycholožka a nakonec i táta. Byla to válka. Boj s každodenním životem. Trvalo to několik měsíců, až jednou to nebylo. Ale co se vrátilo jednou, vrátí se zas. Bylo tu však něco jiného. Také zlého, ale ne TO. Mnohem slabší, pomalejší, hloupější. Padlo.

Dnes, s odstupem, po velmi dlouhé době v sobě cítím slunce. Můj karman mne odměňuje za snahu, za bolest. A já pokorně děkuji. Vím, že to není na pořád a že až nebudu mít tu vůli, stane se to znova. Pokouší mne každý den, za to také díky. Musím být ve střehu. Každý musí být ve střehu. A ačkoli to zní přímo slastně, je chyba podlehnout.

To je můj názor, mé pocity a mé shrnutí. Trochu závidím puberťačkám, jež si stěžují, jakou měli včera "depku" z roztržené sukně. Zároveň cítím s těmi, kdo na tom jsou a byli daleko hůř než já. Vím, že to jde, že to nebylo absolutní dno. Nebylo.

Réza
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 6. března 2013 v 21:52 | Reagovat

cerne skaly a rude more svazuje mou mysl. Ne nepreskoci moje zlate hore, muj tichy nemilosrdny splin, jsem v nem i vne a v kabate mam posledni Startku, ne porazi me cerna skala, ceho bych se pak bal na sklonku Noci ...

2 Teeda Teeda | Web | 6. března 2013 v 22:15 | Reagovat

To je teda pěkně depresivní.

3 ShE ShE | Web | 6. března 2013 v 23:35 | Reagovat

Hezký článek. A k tomu skvělá fotka!

btw. U nás na blogu je giveaway o skvělé ceny (např. Beyonce Pulse).

4 Tenisák Tenisák | E-mail | Web | 6. března 2013 v 23:43 | Reagovat

[2]: To je cesta do lidské pošramocené duše. Myslím, že plno lidí se s tím může totožnit. A že je to depresivní? Vždyť je to k tématu blogovacího systému na tento týden

5 Diduliačik Diduliačik | Web | 7. března 2013 v 7:53 | Reagovat

Ľudia riešia blbosti pokial nezistia čo sú to skutočné problémi. Bola som na tom podobne, svet bol pre mňa ničím, nechcela som žiť a tiež sama pre seba som bola ničím. A to všetko mi spôsobili posrané komplexi a následná "dieta" pri ktorej som sa vyhladovala takmer na smrť. Ale našťastie to už mám tiež za sebou a teraz si ten život vážim oveľa viac keď ho neberiem ako samozrejmosť. Držím palce, nech je to už len lepšie, drž sa, pekný článok :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama