Strašně moc divný pátek.

17. února 2013 v 20:12 | Réza |  doin illogical
Teď píšu článek a ty (mé budoucí já či někdo náhodný) si ho čteš. Ještě, že jsem to neudělala hned. To by bylo keců.

Ty seš nervózní? Ne, já si vždycky hraju na piáno rock'n'roll.

Řeč je o pátku, o focení fotek, které v tomto článku jsou. Fotil je Martin. Holub. Celý týden jsem kvůli tomu nemohla usnout, spát a fungovat. -Uvidí mě nahou! A tak jsem v šla v pátek na nádraží a jeli jsme. Po cestě jsme se docela bavili, povídali si jako vždycky o všem možném. A nebyla jsem ani trochu nervózní. Když jsme dorazili na Vysočany, viděla jsem nejošklivější bordel na světě. Ve škole, v té nejdelší chodbě úplně na konci a po schodech nahoru je ateliér. Je tam jakási hradba ze skříní. Všechny možné stojany, stoly, podložky, osvětlení, miliony krabic a pozadí. A krabice se střepy. Staré točící židličky. Dost dlouho trvala příprava a domluva s mistrem, asi půl hodny. Potom přišel, nastavil stativy a projektor a já se svlékla do kalhotek.

Něco jinýho, než ta pláž, kde chodí lidi nahý.

Byla jsem nervózní jako blázen. Haha. Nejdříve jsem si dala přes prsa ruce, ale když Martin zhasl, bylo to stejně jedno. Promítal na mě své fotky a já stála, hrbila se, zakláněla se, dívala se na svůj stín. Měl pěkná prsa, větší, než moje, ale špíček na břiše. A to mi při roztažení rukou vystupují žebra mezi prsy. Strašně jsem doufala, že při focení na zad se mi dívá na zadek. Ona to je jediná věc, ve které jsem sebejistá, protože mi o něm dost lidí řeklo pěkné věci. A navíc ta představa! Sakra, jak já si to přála. A tak čas běžel, povídali jsme si a chvílema mému stínu šla skrz krk duha. Měla jsem na sobě i mé milované tulipány. Postavit se, zaostřit projektor, roztáhnout závěs, zaostřit foťák, zatáhnout a vyfotit. Fotil to na třikrát, protože mistrovi se třeba něco někde nelíbilo. Vždycky, když mu šel dát zkontrolovat fotky, rozsvítil a já byla sama. Chvíli jsem tam seděla v obří mikině a pak se mi zbláznil mozek. Na zemi ležela hozená jeho mikina. A co mě asi tak napadlo, že. Sedla jsem si na zem, vzala si ji na kolena a ležela na ní. A po druhé jsem i ležela na zemi a skoro na ní usnula. Ale! Vůně šíleně milovaného člověka... a vůně zakouřené místnosti, kterou taky miluju.

Nikdo se na mě nedívejte, nezasloužím si to.

Po skončení focení jsem se oblékla, učesala a měla jít domů. Nic se nestalo, tak jsem to chtěla, ne? Ne. Namlouvala jsem si, že to bude jen focení, ale vždyť to je proboha holý nesmysl, abych alespoň chvíli nechtěla něco jiného. Chtěla. Vím to. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, že se třeba něco stane. Házeli jsme po sobě nějakou náhodnou šišku a šli. Ahoj, děkuju. Už na zastávce autobusu se to ve mě zlomilo. Jaká jsem kráva. Že si mě už nebude vážit a že si stejně Marii jednou vezme a já umřu nahodilou smrtí. Pod kapucí, schovaná v šále, sklonila jsem hlavu. Aby mne nikdo neviděl. Aby se se mnou nikdo nemusel obtěžovat. Jsem moc špatný člověk, na to, aby mně někdo viděl do tváře. Při čekání na zpožděný vlak mi pomalu umrzaly všechny končetiny. Konečně, přijel. Kabát zůstal na mě a já půl cesty nehybně koukala z okna. Pak mi padla hlava na jednu z "bidýlkových" sedaček a tak to vypadalo jako bych umřela, nebo jako by se zaklapla kniha. Ubrečené oči na veřejnosti, všichni jděte třeba do prdele. Z nádraží jsem šla hodně rychle a s hlavou k zemi, bylo mi jedno, že se nerozhlížím na přechodu, bylo mi zkrátka fuk, že skončím pod koly. Asi jsem i potkala někoho, koho znám, ale čert to vem. Doma jsem se okmžitě svlékla jako na focení a padla do postele. Propuklo šílenství, nevěděla jsem, zda dříve plakat, řvát nebo umřít. Jimi Henrix a Loutky. Zemřít můžu i když všechno kvete. To přece můžu kdykoli. Po pár locích whisky a básni jsem usnula.

Stejná slova, jiná pohádka.

Bylo mi hrozně. Po probuzení jsem si tu báseň četla dokola a dokola. Pořád. Maminka už byla doma, vařila večeři. Já jedla ráno ovesné vločky a v poledne rohlík. Neměla jsem v tom stavu na jídlo ani pomyšlení. Na druhou stranu, po pár verčích od Rimbauda, Villona a po videu, kde skáče pes na trampolíně se něco hnulo. Bylo mi to jedno, stejně Martina miluju, tak co se budu stresovat. Budu mu to přát, ať si ji třeba vezme, na mě nezáleží. Hlavně ať je šťastný on. A v tu chvíli jsem odpustila skoro úplně každému člověku na světě. Něco se nedá, ale je to krásný pocit. Nemohla jsem spát, psala si s Matějem, poslouchala z ipodu přilepeného na čele Hendrixe a koukala tři hodiny do stropu. Pak už byl strop asi trochu pasé, protože jsem usnula. Ráno, cítila jsem něco podobného, podobnou zamilovanost jako na začátku, jen bez očekávání. Jednou, třeba. Za pár měsíců, let... Koho zajímá, že chci teď. Jsem to jen já, oni jsou dva šťastní lidé.

Mějte se oblečeně, je to sice méně pohodlné, za to se ale nebudete cítit pod psa,
Réza





Tuhle poslední nesnáším, jsem na ní děsný cvalík.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama