Co vlastně k životu?

1. února 2013 v 21:01 | Réza |  doin illogical
Bývám celkem často nemocná, takže mne moc nepřekvapilo, že jsem i teď. Vždy najdu sama doma takový vnitřní klid. Bez lidí, kteří mne soudí, bez lidí, kteří se mi posmívají. Jen já a odpoledne maminka s manželem, někdy táta, babička. A můj mozek nejdřív dohání tu potřebu lidí šíleným přemýšlením, ale pak skončí detox a já jsem šťastná bez nich.

To byl ale zmrd, co děti.

První noc s horečkou jsem spala asi tak dvacet minut. Minuty se zdály nekonečné. Ale co přišlo další noc, předčilo všechno. Než jsem šla spát, viděla jsem na doporučení kluků studentský film Jehovova pomsta. Mimochdem doporučuji shlédnout, myslím, že pokud si neodložíte boa, zasmějete se. O jehovistech nečekaně. Nemám je ráda. Díky vysoké horečce jsem nemohla spát a koukala do stropu, když vidím, že se vlastně všechno hýbe. Všechno se podivně kroutilo a vlnilo, stékalo dohromady a zase půlilo. Dojem doplňovala modrá a zelená světýlka všech velikostí a tvarů. Chvílemi fialová. A já mohla celou dobu myslet jen na boha. Mluvila jsem s ním, viděla a slyšela jsem ho. Přišlo mi to úplně logické. A že bůh je v ranním čaji a ve větru na Karlově náměstí. A ve včelách. A nic víc si nepamatuji, splynulo to v jeden dojem. Ale mluvila jsem s ním. Od půl deváté do pěti, kdy ty halucinace rozprášil pan Paralen. Teprve pak jsem usnula. A říkám si, že takhle asi mluví jeptišky a podobní blázni s bohem. Tak na něj přišly. Mluvily o něm a pak měly horečku. Halucinace.

Já neříkám, že nějaký bůh není. V podstatě v něj věřím, ale vlastním způsobem. Bavím se s ním normálně, v duchu. Nic mi nezakazuje a nepřikazuje. Prosím ho o sílu k boji, překonání překážek. O nic jiného. Protože stejně jsem já ten, kdo něco udělá, ne bůh. Do kostela občas zajdu, abych na to měla svůj klid. Je tam hrobové ticho.

Jediný, kdo se diví je maminka.

Když jsem nemocná nebo v nemocnici, vždy zjistím, že nemám žádné opravdové kamarády. Možná Kája, to jo. Ale stejně za mnou nikdy nikdo nepřijde. Byla bych ráda. A vlastně ani nemusím být nemocná. Když někoho tahám ven, nikomu se nechce, nikdo nemůže. Holubovi jsem pořád nepředala dárek k Vánocům. Vždy mu ho chci odnést a on, že si pro něj přijde. A pak nic. Víte co, já už ani nejsem překvapená. Poslední dva, tři roky jsem byla nemocná tolikrát, že jsem si na samotu a nezájem zvykla. Jo, teď mi psali několikrát kluci, protože jsem s nimi s horečkou jela vlakem. Jediný, kdo se o mne ale opravdu zajímal byl David. Chodil za mnou skoro každý den, každou nemoc. Všechno vyslechl, strpěl... Docela by mne zajímalo, proč nikoho nezajímám. Nemyslím, že jsem až takový nerd. Možná mne baví v nemoci se dívat celý den na dokumenty a jsem skoro zelený aktivista, ale nic špatného nedělám. Mám známých stovky. Ale nikdo se o mne nezajímá. Asi jsem divná. Když nezapadám ani mezi divné lidi. Divné.

Jak jsem vysoká

Nedávno jsem byla na oslavě narozenin dvou spolužaček. Jedna z nich mne na Silvestra.. jak to říct.. svedla. Napsala jsem to tom Zradila mne prsa. Nebyla jsem z toho moc nadšená. Ona si mne přitahovala k sobě a tak. Hlavně, když jsem tam přišla, všichni mne objímali, zdravili, pusinkovali a já nevěděla, jak se chovat. Poznala jsem dva prváky, kteří mají rádi dle mého měřítka normální hudbu. Škoda, že museli tak brzo odejít. Nocování v Praze nic moc. Holky pořád chodily zvracet a k ránu nás otravoval nějaký pobuda v kavárně.Poučoval ženy z Ruska, že neumí rusky a on umí. Že prý nejsou z Ruska, ale ze Slovenska. A došly jsme vlastně z Náměstí Kinských, kde se slavilo, se zastávkou v KFC na Andělu až na Václavák. Já pak šla sama na Masaryčku. Prostředkem bulváru a pořád jsem se točila. Měla jsem v kalhotech.

Mějte se jak se vám chce, jen ať už je jaro!
Réza

P.S. Díky tomu, že se válím, mám tak slabé nohy, že se mi na schodech třesou a zhubla jsem o 4 kila. Asi bych s tím měla začít něco dělat, maminka mi řekla, že mám propadlé tváře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Creepy cake Creepy cake | Web | 4. února 2013 v 22:09 | Reagovat

Taky jsem nemocná. Nebo si to možná jenom nalhávám, ale cítím tu kreténskou slabost v těle a motá se mi hlava a píchá mě všude a vařím se ve vlastním těle...dobře, možná trochu přeháním, ale kdo ne?

Miluju tvý články, jsou kurevsky dobrý. Aaaa, též jsem viděla Jehovovu pomstu. Čůrala jsem z toho smíchy, i když jsem polovinu filmu vůbec nepochopila. Jsem zatraceně komplikovaná.

Líbí se mi ten odstavec o tom, jak máš spousty známých a stejně tě nikdo nenavštíví. Já byla dva měsíce v léčebně a z přátel si na mne nikdo čas neudělal. To i otec přijel a oni? Nikdo nic, jak neobvyklé. -_-

Přeji ti brzké uzdravení, má miloučká Rézo ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama